o kostela mě vodila maminka od kolébky. Mé dětství, to jsou dva kostely: přibyslavský, Narození svatého Jana Křtitele a velkolosenický svatého Jakuba, apoštola. Již jako dítě jsem vnímal ten rozdíl: velikost a nádheru barokního kostela přibyslavského, nově vystavěného roku 1753 na místě starého a malého gotického kostelíka, s obrazy, sochami a celou vnitřní výzdobou, která tvoří vzácnou jednotu architektury a interiéru a skromný interiér vesnického kostelíka losenického, velmi starého, postaveného havíři, kteří v té krajině kutali stříbro, nejpozději ve 13. století, s gotickým presbytářem a novodobou přístavbou lodi vyzdobeného vpravdě lidovými dobovými umělci. Nejvíc se mně jako chlapci líbil reliéf lodičky s Kristem a apoštoly na kazatelně. Je tam dodnes.
    Pokud jde o četnost návštěv, byly tak do začátku šedesátých let vyrovnané, později, když maminka nemocněla, její rodiče v Sázavě zemřeli a hospodářství bylo násilím dáno do kolchozu, už Velká Losenice bývaly jen prázdniny v Sázavě a pokud jde o návštěvy kostela, navždy vyhrála Přibyslav. Kostel býval tehdy otevřený po celý den, od časného rána do pozdního večera, nekradlo se tolik, alespoň ne v kostelech, ale v jisté době začalo ke krádežím docházet a kostel je už dlouhá desetiletí zavřen a to už se nezmění. Cosi se s lidem této země stalo. Tehdy to bylo tak: krádež snad, svatokrádež nikdy.
    Kostel má půdorysně tvar kříže s mohutnější podélnou lodí a užší a kratší příčnou lodí. Za hlavním oltářem je veliký krásně komponovaný barokní obraz scény narození sv. Jana Křtitele: rodička Alžběta s asistencí, andílci, plápolající oheň v krbu a otec Zachariáš, jenž píše na tabulku: jeho jméno je Jan. Na hlavním oltáři je veliký pozlacený svatostánek, dvě pozlacené sochy andělů a dva relikviáře.
    Na kazatelně pozlacené sochy čtyř evangelistů, v lodi další sochy svatých: nesmí chybět svatý Šebestián a svatý Florián. Barokní gesta hlav, rukou, bohatost rouch a vše pozlacené, obrazy: kázání svatého Jana a jeho poprava, Kristus a farizejové, Máří Magdaléna umývá Ježíšovi nohy, moje první galerie, první škola umění. Navždy zůstane baroko oním uměním, které je mi nejblíže a které nejvíce obdivuji. Biblické příběhy mého dětství mně vyprávělo baroko.
    Dunění varhan jsem slýchal určitě už v kočárku. Později, když už jsem chodíval po svých, mě maminka brávala na klín a prstem mně ukazovala ve zpěvníku. A já zpíval, líbilo se mi přidat se a splynout s tou mohutností ad maiorem Dei gloriam. Zvuk varhan: ta velikost a síla, tatínek zpíval ve sboru a někdy mě jako velké privilegium a prémii vzal nahoru na kůr. Tam jsem viděl všechno zblízka: šlapače měchů, dva manuály a pedál, sykot znějících píšťal z bezprostřední blízkosti... Tatínek zpíval bas: ad maoirem Dei gloriam, generace první...
    Velkolepé bývaly pašije: doktor Sedláček dirigoval, pan zahradník Grič zpíval Evangelistu, pan Kubíček, restauratér, zpívával Krista. Po padesáti letech jsem ty prastaré nápěvy slyšel na Velký pátek v bazilice svatého Petra v Římě. Ty nápěvy mají základ v gregoriánském chorálu. Tatínek zpíval ve sboru a v pašijích menší role, kníže kněžské, jak jsem si přečetl v nadpisu jeho partu, kupříkladu. Pokud někdo neví, co to je, já to tehdy nevěděl také. Znělo to vznešeně a záhadně. A zůstalo to tak dodnes.
    O nic méně slavné nebývaly ani Vánoce. Zpívané mše, většinou koledové, ale také různé skladby pro sbor. Rybova Hej mistře se prováděla také. Pro soprány trochu vysoko. Tak ji pan regenschori Pavlík o tercii sundal. Osobně se nepamatuji, ale vím o tom z tatínkových vzpomínek.

Jak jsem se naučil trochu hrát na housličky, vzal mě pan regenschori Pavlík do prádla a tak jsem začal hrát vkostele. Zpočátku jen jednoduché houslové party s varhanami a sborem, ale postupně jsem se vypracoval na doprovázeče sólistky, paní Sedláčkové, v Gounodově Ave Maria, a v Rybově Rozmilém slavíčku. K dokonalosti – na mé straně - to mělo daleko, to vím dnes, už jsme rozmazleni digitálními nahrávkami špičkových umělců, tehdy, podle nejrůznějších svědectví, se to lidem líbilo. K větší cti a slávě Boží, ad maiorem Dei gloriam, AMDG, generace druhá.

Jen ministrantem jsem se nemohl stát, maminka mi to nikdy nedovolila, z obav, že bych tam před celou Přibyslaví zlobil. A já tak záviděl klukům, kteří se učili odříkávat latinsky Confiteor ... a aniž by věděli co to znamená, předváděli se tím ve škole. Všechno latinsky, až do začátku šedesátých let...
Jak čas plynul, naučil jsem se hrát na pozoun a pan Pavlík si vymyslel trombonové sólo při půlnoční mezi jednotlivými slokami závěrečné písně Narodil se Kristus Pán. Taky je sám zkomponoval a napsal, on psal noty krásně, kaligraficky a stohy jeho rukou psaných not do dneška v archivu chrámové hudby jsou. Byla to jednoduchá fanfára v tónině písně, F-dur. Ale na kůru mi to nedovolil hrát, musel jsem hrát na schodišti na kůr, za zavřenými dveřmi, prý aby to nebylo tak silné.

To moje hraní v kostele byla taková náplast za neministrování. Hrál jsem rád. Po několika desítkách let, kdy jsem se musel pro jiné povinnosti a jiné starosti věnovat jiným úkolům, jsem se k tomu začátkem osmdesátých let, z iniciativy pana Josefa Karla, vrátil. A hráli jsme pěkné kusy: Ave Maria od Schuberta i Gounoda/Bacha, hodně barokní hudby, Haendela, Vivaldiho, Coreliho, Marcella,... A pak jsem dělal našemu druhorozenému Tomášovi nohy, když jako desetiletý hrál manuál a já pedál, protože on zpočátku na pedál nohama nedosáhl... Vozíval jsem ho do učení do Křížové – Krucemburka k páteru Břízovi. Ale to už je skoro jiný příběh, i když souvislost tu je:
Tomáš začal v přibyslavském kostele hrát velmi brzy, bylo mu devět nebo deset let, když ovládl základy hry na housličky. Václav Pometlo, kostelník, dělá už padesát let na Vánoce v přibyslavském kostele jesličky, pokaždé s úžasným vkusem a pokaždé jinak. Hodně přírodních materiálů, mech a sláma a pařezy a borové větve. Figurky v tom Betlémě jsou stejné, jako byly v době, kdy jsem si musel stoupat na špičky jako malý kluk, abych zahlédl slona a velblouda, kteří se mi líbili nejvíc... Toho roku, snad 1985 nebo 86 už Tomáš hrál na tříčtvrteční housličky, které jsem mu rok předtím z jedněch rozlámaných, co ležely v Macourově na půdě, opravil a dokonce i nalakoval a zněly docela dobře. Dal jsem do nich vinětu s datem: 1984. Už na ně hrál i Honzík a už z nich vyrostl a hraje na ně někdo jiný. A je to tak dobře.
A toho roku udělal Václav jesličky na kruhovém podstavci na kolečkách. Při vánoční besídce dětí se s nimi odjelo doprostřed kostela, děti utvořily půlkruh a zpívaly koledy a Tomáš bez trémy, zpaměti a s vervou hrál. Ad maiorem Dei gloriam, generace třetí...

Náboženské chování bylo v mém životě samozřejmostí. Chovali se tak všichni moji nejbližší, všichni, kdo měli mou důvěru. Byl to samozřejmý prostor a svět, kde jsem vyrůstal a rozum bral. A nebylo to vůbec idylické: byla to padesátá léta, a někdy v té době komunisté poznali, že bude snazší zničit víru, když se jim nepodařilo zničit církev. Nepodařilo se jim ani vytvořit národní církev. Pravda, mocensky měli církev v Československu zcela pod kontrolou, zničili řády, uloupili majetek, pozavírali nejstatečnější, ale svědomí lidí ovládnout nemohli a o to jim šlo především. Vydali se tedy cestou zničení víry. A málem se jim to podařilo. Co nezničili za čtyřicet let oni (a zničili toho dost), zničili falešní proroci devadesátých let, hlasatelé konzumního přístupu k životu.
Komunisté v druhé polovině let padesátých vymývali mozky národu všemi prostředky a indoktrinovali všem, dětem i dospělým, přesvědčení, že věřící člověk je méněcenný, někdo, komu je třeba pomoci, aby se osvobodil od náboženských předsudků a vybaven vědeckým světovým názorem začal uvědoměle budovat komunistický ráj na zemi... Do dětské duše se vkrádaly pochybnosti a traumata. Největším zločinem komunismu je to, jaké škody napáchal v duších celé mé generace a v důsledku toho i generací následujících.
I v naprosto normálních společenských podmínkách je od mechanických projevů náboženského chování k uvědomělé víře ještě daleko. Ty naše normální nebyly. Byl to psychický teror. A pak: uvědomělá víra je cesta, putování, které končí až s posledním vydechnutím. Teprve na druhém břehu, jak věříme, slovy svatého Pavla, budeme moci poznat tváří v tvář to, co ani oko lidské nevidělo...

Po této cestě se snažím jít. A byly na ní pády i klopýtnutí, slepá ramena i bloudění. Poctivé hledání něco stojí a vůbec není snadné. Ale to už je také jiný příběh...

Chrámová hudba a účast na ní byla činností ad maiorem Dei gloriam, ale nejen tím: byla místem setkávání, byla školou muziky i života, byla výzvou, protože každý člověk má přirozenou touhu něco dokázat a nemalé uspokojení, když se daří, byla to trochu i hozená rukavice režimu: ...nezlomili mě, nezlomili nás... Člověk si mohl sám sebe víc vážit.

Když se po padesáti letech ohlížím zpátky, je to ohlédnutí provázené nejen hřejivými vzpomínkami, ale i nadějí, že vyrůstají a vyrostou další generace přibyslavských muzikantů, které v našem krásném kostelíčku budou před Jeho tváří hrát k jeho větší cti a slávě: Ad maiorem Dei gloriam.