SKONCUJME S KREVNÍ MSTOU

Subalterní podúředník pan Novák z Chotěboře přijel minulý týden do Prahy svým vlastním autem, na které půl svého života šetřil, a hle, co se nestalo. Ukradli mu je! To ho přivedlo k zuřivosti. Jak tak stál na chodníku, kde ještě před hodinou stála jeho milovaná Felicie, vrhl se na prvního kolemjdoucího chodce, chytil ho pod krkem a s pěnou u úst na něj začal řvát: "Dej sem zpátky to auto, ty darebáku, ty za to můžeš, jste všichni stejní, vy Pražáci; auta kradete, ulice nečistíte, chalupy na venkově kupujete, slušná děvčata z venkova svádíte, co je nezaměstnanost nevíte, cizince okrádáte...!

Sebrala ho policie. Ten, koho škrtil, byl z Moravy. Pan Novák měl ale stejně štěstí, auto zadrželi v Náchodě. Ukradl jej jeden válečný veterán z jihovýchodní Evropy. Žádný Pražák. Ale, i kdyby tu zánovní Felicii ukradl Pražák, je zřejmé, že pan Novák neměl právo kohokoliv obviňovat, tím méně škrtit, neměl-li důkaz viny nebo alespoň důvodné podezření.

Vina je individuální, stejně jako utrpení. I v situacích, kdy jsou trestné činy spáchány více lidmi,či dokonce mnohými lidmi a způsobené škody a utrpení se týkají také mnohých, nejde nikdy o vinu nebo utrpení kolektivní. Součet vin jednotlivců není vinou kolektivní, zrovna tak jako součet utrpení jednotlivců není utrpením kolektivním.

Je to spíše naše lidská pohodlnost, že se spokojujeme s nepřesnými výroky typu: "Němci napáchali Čechům mnoho zla". Jaká je pravdivostní hodnota takového výroku? Znamená tento výrok, že všichni Němci napáchali všem Čechům mnoho zla? Nebo spíše: někteří Němci některým Čechům? nebo spíše někteří Němci mnohým Čechům." atd.. Učebnice dějepisu - a nejen ty, které byly vydány v totalitních státech za totalitního režimu - jsou plné takovýchto a podobných výroků s pravdivostní hodnotou blížící se nule.

Nedávno jsem diskutoval s panem B., vysoce postaveným rakouským diplomatem o větě, vyskytující se v řadě učebnic dějepisu v zemích na západ od našich hranic. "Roku 1348 byla v Praze založena první německá univerzita". Vyložil jsem panu B., že v té době pojem "německý" v dnešním smyslu toho slova neexistoval, učitelé i žáci univerzity byli Bavoři, Sasové, obyvatelé Čech (tedy česky a německy mluvící Češi - die Böhmen). Durynci, ale i Italové, Dolno- a Hornorakušané, že jedním z pozdějších rektorů univerzity byl i jistý Jan Hus, etnický Čech, který - jako všichni - ale vyučoval a komunikoval s ostatními profesory i s žáky univerzálním univerzitním jazykem - latinsky, pan B. to pochopil a s rozpačitým úsměvem na tváři připustil, že takový nacionalistický výrok, který ani není pravdivý, by v učebnici pro páté obecné být opravdu asi neměl. Díky delší diskusi došlo k tomu, že se pan B. nad oním učebnicovým tvrzením poprvé v životě důkladně zamyslel a zjistil, že to, co pokládal za samozřejmé, logické a pravdivé, je ve skutečnosti účelové a pro Čechy nepřijatelné.

Do jaké míry jsou fixována v myslích mé generace jiná účelová tvrzení o Němcích, nebo o komkoli jiném, víme sami nejlépe.

Jak jiné je, najdeme-li v autentických dokumentech informaci o tom, že 15. března 1939 zastřelil, bez jakéhokoliv důvodu jistý Johann Bauer jistého Jana Sedláka v Pelhřimově, nebo v jiných pramenech, že jistý Josef Tesař ubil holí a shodil do Labe v Ústí nad Labem-Krásném Březně dne 31. března 1945 jistou Josefu Zimmermannovou i s dítětem, bez jakéhokoliv důvodu!!

Ano, v těchto případech lze mluvit o odpovědnosti, vině a trestu. Je zřejmé, že utrpení i vina je individuální. Za poslední světovou válku nese odpovědnost zcela přesně definovatelný počet jednotlivců. I kdyby jich bylo deset miliónů, je jich konečný a přesně definovatelný počet. Pravda, nikdy se nikomu nepodaří všechny najít a pojmenovat, ale je jich konečný počet a každý z nich má jméno. Rozhodně nejde o celý německý národ, tím méně o celý japonský, finský, maďarský, italský či jiný národ.

Za svoji osobu odmítám být jedním z oněch "zlých Čechů", kteří v roce 1945 a 1946 vyháněli a připravovali o majetek a o životy Němce. Nebyl to český národ jako celek, kdo v této jisté, nyní již historické době spáchal bezpráví na českých Němcích, ale byli to někteří Češi, jichž byl konečný, přesně pojmenovatelný počet, kdo toto bezpráví spáchali a kdo jsou za ně odpovědni. Odmítám být házen do jednoho pytle s těmi, kdo páchali kriminální činy, jen proto, že jsem příslušníkem téhož národa. Přál bych si, aby tyto zločiny byly vyšetřeny a viníci pojmenováni. Ukázalo by se, že většina Čechů byli a jsou slušní lidé, které nelze házet do jednoho pytle s kriminálními živly. Nevím, zda se po padesáti letech podaří ještě nějakého viníka najít. Vím ale, kdo je odpovědný za to, že se s vyšetřováním nemohlo začít dříve, kdy naděje na úspěch byla zřejmá. Jen demokratické režimy se nemusí své minulosti bát a stydět se za ni.

Pominu-li to, že náležím k jiné generaci a tudíž jsem tyto činy spáchat ani nemohl, pokládám za ještě důležitější, že páchat kriminální činy mi brání jednoduše moje svědomí. Ale ani můj otec, přesto, že byl příslušníkem oné generace, v níž se to stalo, žádné Němce nevyháněl. Také jemu v tom bránilo jeho svědomí. A což teprve můj tchán? Byl totálně nasazen v Neudorfu u Vídně, dva roky zadarmo tvrdě pracoval, trpěl hladem a zimou, několikrát málem přišel o život při bombardování a náletech. Dodnes mu za to nikdo nic nedal. Ani on žádné Němce nevyháněl, i když mohl mít nejeden důvod nemít Němce rád. Ale on věděl, že ti, kteří ho honili po lágru v Neudorfu karabáčem, byli jiní, než ti, kteří měli pěkný stateček v sousední německé vesnici Frauenthal (nyní Pohled). Můj tchán patří k těm, kdo byli vychováni v bázni Boží a v úctě k majetku, cizímu i vlastnímu. Jeho prostý selský rozum a jeho prostá selská mravnost mu daly, že nelze vztáhnout ruku na majetek ani manželku svého bližního, byť za to nehrozil v té době žádný trest. A dlužno říci, že takových jako dva výše jmenovaní, byla a (doufejme, že i je) v obou národech většina.

Mluví-li někdo o česko-německém usmíření, pak z takového výroku plyne, že většina Němců a většina Čechů navzájem si něco zlého udělali. Ale tak tomu přece vůbec není! Lidé, kteří mohli být odpovědnými účastníky událostí oněch dob temných, je dnes už nepatrný počet. A těch, kteří mají konkrétní vinu a odpovědnost za případné kriminální činy, je nepatrný počet z tohoto nepatrného počtu. Faktické usmíření je možné jen mezi oněmi nemnohými. My ostatní, kteří jsme ty doby temné nezažili, se usmiřujeme symbolicky. Usmiřujeme se za ty z generace našich otců, kteří se usmířit nechtějí, nebo se už usmířit nestihli, protože smrt je předešla. Neusmiřujeme se sami za sebe, protože neneseme ani vinu, ani odpovědnost. Usmiřujeme se symbolicky za ty z generací, které nám předcházely, jejichž myšlení bylo zatížené stereotypy krevní msty a kolektivní viny.

Pozemková reforma v Československu roku 1919 se uskutečňovala pod heslem "Odplata za Bílou Horu". V duchu tohoto hrozného hesla, které se prominentní čeští politici té doby nestyděli veřejně hlásat a kterému mnozí tleskali, protože na něm profitovali, se selektivně vyvlastňovalo (byť za náhradu) především Němcům.

Nic nebylo zapomenuto, jen odloženo, aby se to v historicky příhodnou chvíli vynořilo znovu. S bojovým heslem "Odplata za Bílou Horu" se po třech staletích jiní Češi mstili jiným Němcům přes propast místa i času. Peníze nesmrdí a pro ty, kteří potřebují umlčet své svědomí, je každá záminka dobrá. Ale jenom jednání, které je čestné, může být dlouhodobě prospěšné. Jakékoliv křivdy na komkoliv - byť byly činěny v jakémkoli "vyšším zájmu", ať už národním veřejném, či jiném, skutečném nebo fiktivním - nemohou dlouhodobě přinést nic dobrého. Bezpráví plodí zase jenom bezpráví.

A protože dějiny se opakují, byly tyto křivdy vykoupeny jinými, ještě většími křivdami, kdy se opět jiní Němci mstili jiným Čechům za něco jiného. A zanedlouho na to se zase ještě úplně jiní Češi mstili zcela jiným Němcům za msty jiných Němců na jiných Češích. To je ďábelský kruh. To je pochybená filosofie kolektivní viny a nikdy nekončící řetěz krevní msty.

V této souvislosti je legitimní položit si otázku: Byl-li rok 1919 odplatou za Bílou Horu, kdo zaručí, že rok 2244 nebude rokem odplaty za odsun? Kdo zaručí - a jak - aby se v roce 2244 nebo někdy jindy, nešli mstít jiní Němci jiným Čechům za křivdy spáchané některými jinými Čechy na některých jiných Němcích v roce 1945, nebo někdy jindy? Kdo zaručí, že se znovu neobjeví nějaký falešný prorok, který si na filosofii krevní msty založí svoji kariéru a svůj úspěch?

Je jen jediná naděje. Rozetnout onen ďábelský kruh. Skoncovat s krevní mstou. Opustit stereotypy myšlení a vyškrtat zavádějící věty z učebnic dějepisu na obou stranách. Skoncovat s ošidnými obecnými výroky: "Češi jsou mazaní", "Němci jsou arogantní" ... Zatím jsme jako lidstvo nepřekročili stín prokletí nikdy nekončících řetězců krevní msty a líného nepřesného myšlení, jehož důsledkem jsou nepravdivá klišé a stereotypy včetně stereotypu kolektivní odpovědnosti, kolektivního utrpení a kolektivní viny.

Je příznivý čas. Nejméně ze dvou důvodů. Jedním z nich je dlouhý mír a z něho vyplývající milost pozdního zrození. Naši generaci, tím méně generaci našich synů a dcer na obou stranách, usilujících o usmíření, už nedráždí pach krve našich mrtvých dědů a pach spálenišť jejich domovů. Ruce naší generace nejsou poskvrněny krví našich bližních, ať už mluvili jakýmkoliv jazykem. Nemajíce špatné svědomí, můžeme klidně, věcně, otevřeně, bez bázně a hany hovořit o minulosti, byť byla jakkoliv temná, můžeme hledat pravdu padni, komu padni a z této pravdy se poučit. Tím druhým důvodem je tento moderní svět, žádající přesné myšlení a přesné informace. Pojem kolektivní viny a zfalšované učebnice dějepisu nepatří do oboru přesných informací.

Kdy jindy, jestliže ne teď, se nám může podařit vyskočit z vlaku jedoucího do stanice "Krevní msta": Kdo jiný, než my, to musí pochopit a učinit?

Ve Vídni 13. ledna 1997